Můj vztah k Panně Marii byl odmalička poznamenaný tím, že jsem v roce a půl přišla o matku a vychovávala mě kromě mého milovaného tatínka ještě náhradní máma (nová žena), která už měla svého syna. Byla jsem lehce k víře vedená, ale když jsem viděla obraz Panny Marie a v náručí jejího syna, vždy mi přišlo, že o mě nestojí… Proč by měla stát o mě, když má svého syna?…
Bůh byl pro mě celé dospívání dost abstraktní a vzdálený, Ježíš žil 2000 let zpátky a s ním i Maria..
Po konverzi v dospělém věku, kdy mi Bůh dal ten obrovský dar živé víry a velké lásky k Němu, jsem se postupem času učila mít opravdu ráda i Pannu Marii. To už mi šlo mnohem hůř, láska k ženě, matce, pro mě nebyla známá. A tak jsem dlouhou dobu vnímala Marii pouze s velkou úctou, jako mocnou královnu co činí spousty zázraků, tu, která umí pohnout sluncem (Sluneční zázrak) ale mně, hříšné ženě nedostižitelnou. Paradoxně, už jsem měla s Pánem Ježíšem tak blízký a vřelý vztah, kdy mě mohl vést… ale v ty časy Panna Maria jakoby „trůnila“ kdesi nad ním:-)).
Až když jsem jednoho dne v mysli rozjímala pod křížem a v představách se ocitla na Golgotě, stála jsem tam, rozhlížela se a vedle sebe uviděla Pannu Marii, chudinku tak zoufalou z umučení svého milovaného syna! A tam mi došlo, že je to prostá žena, která velmi miluje! Né nedostižná, obrovsky mocná a překrásná Paní (to také, ale v srdci jí cítím jinak). A tak jsem jí v modlitbě začala děkovat za to, že je tak hodná, že nás lidi má ráda, místo toho aby se na nás zlobila, že kvůli nám a našim hříchům je její milovaný syn zabíjen…za naše hříchy…
Největší prohloubení života přímo s Pannou Marií nastalo při Pompejské novéně (po 54 dní se modlí 3 růžence). Dostala jsem se k ní tak, že jsem si myslela, že nemám při 4 dětech a vedení celé domácnosti čas ani na růženec denně (večerní chvály, Korunka k Božímu milosrdenství i modlitby s dětmi jsem samozřejmě stíhala..), a pak se mi do ruky dostala maličká brožurka vysvětlující pompejskou novénu a já si říkala: Kdo může mít čas z „normálních“ lidí se denně modlit 3 růžence?! :-)) a Nějak mi Pán Bůh dal nahlédnout, že veškerý čas je dar od něj a já si řekla: Bezva, ty jedno moje tělo co mi lžeš, že nemám čas… nedám jeden růženec denně, ale rovnou tři. Pomodlím se Pompejskou novénu! A tím začaly mé dny s Marií. Když na ně vzpomenu, jsou to opravdu dny s Matkou. Vybavuje se mi smích mého ročního synka když jsem ho oblékala a on už po kolikáté za den slyšel další Zdrávas a krásně šťastně se tomu smál…Jak jsem jednoho dne opravdu nic nestíhala a všechny 3 růžence musela přesunout až do pozdních večerních hodin a to se ke mně přidal manžel, s tím že mě v tom nenechá….Cesty autem s dětmi na tance, skaut a ze skautu, kdy jsme dávali desátky…:-). Dny, kdy sednou si s Marií bylo při svíčce snadné a lehké, ale i dny, kdy jsem byla uplakaná, nešťastná a cítila se tak sama… Normálně bych si nepamatovala 54dní zpátky, ale tyto dny byli jiné a v mysli je mám, jako kdybych podstoupila výstup na Mount Everest :-)). ( Klidné dny výstupu plné slunce, pohody a radosti z cesty připomínaly dny klidného modlení…- dny absolutně vnitřně rozhozené byli jak táboření při výstupu a já měla pocit, že mi noční vichřice odnesla stan, přišla jsem o spacák, sníh mě co nejdřív zasype a zmrznu..:-)) ). Vztah s Pannou Marií dostal úplně jiný rozměr.

A svědectví o láskyplném vztahu Marie k nám?- jednoho dne mi v poledne vůbec nešel uspat ten roční chlapeček a já to svěřovala Pánu Ježíši…říkala jsem mu, že ho přeci nebudu bít nebo na něj křičet…Tak co že s ním? A věděla jsem, že mi říká: Svěř to mojí matce, ta uspávat umí. Něco o tom vím..:-). Tak jsem Panně Marii řekla: prosím, Matko, vím že mě máš ráda a jsi matkou i mojí, tak to mi prosím pomoz a nahraď babičku, uspi ho, já už nevím co dělat. Do minuty spinkal. A když jsem ho tam do pokojíčku přišla zkontrolovat, byl i vzorně přikrytý. Opravdu umí skvěle uspávat :-).

Pane Ježíši, děkuji Ti, že jsi nám dal svojí matku.
Panno Maria, děkujeme ti, že jsi nám dala svého syna.
Zuzanka, 29let, maminka 4 dětí

Comments

comments