Snad všichni jsme už měli někdy v ruce Zázračnou medailku. Možná ji s úctou nosíme a denně opakujeme slova, která jsou na ní napsaná: „Bez hříchu počatá Panno Maria, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme“. Známe aspoň ve zkratce historii této zázračné medailky? Všechno to začalo v Kapličce Dcer křesťanské lásky v ulici Rue du Bac v Paříži. Dnes tam můžete potkat lidi z celého světa. Přicházejí nejen prosit, ale i děkovat za mnohé milosti obdržené prostřednictvím zázračné medailky. Právě tady se v r. 1830 v největší tajnosti odehrály vyjímečné události. Čtyřiadvacetiletá novicka, Kateřina Labouré, se třikrát setkala s Matkou Boží. Kdo byla Kateřina Labouré? Narodila se 2. Května 1806 v burgundské osadě Fain–leMoutiers jako osmé z desíti žijících dětí. Jako devítileté jí zemřela matka. Kateřina po ní velmi tesknila. Vzala do rukou sošku Panny Marie, kterou měli doma, přitlačila si ji na prsa a nahlas řekla: „Matko Boží, od nynějška budeš ty mou Matkou!“. Nebyl to nějaký dívčí rozmar. Kateřina brala tato slova opravdu vážně. Když jí bylo dvanáct let, opustila její starší sestra rodinu a stala se Dcerou křesťanské lásky. Kateřina se svou mladší sestrou převzala vedení domácnosti a malé firmy, kde chovali holuby. Když se později svěřila otci se svým úmyslem stát se řeholní sestrou, s jejím rozhodnutím nesouhlasil. Až po delší době své rozhodnutí změnil a Kateřina mohla vstoupit k Dcerám křesťanské lásky. V dubnu r. 1830 byla v noviciátu a s velkou horlivostí se připravovala na službu chudým. Poprvé se jí Matka Boží zjevila v noci 18. července, na vigilie svátku sv. Vincenta, který se tehdy slavil 19. července. V zápisech Kateřiny Labouré čteme: Na vigilii svátku sv. Vincenta nám naše hodná matka Marta vyprávěla o úctě svatých, zvláště o úctě k Panně Marii. Naplnilo mě to takovou touhou ji vidět, že jsem šla spát s myšlenkou, že už této noci uvidím svou dobrou Matku – odjakživa jsem po tom toužila. V noci o půl dvanácté jsem uslyšela, že mě někdo volá: Sestro, sestro, sestro!“ Úplně probuzená jsem se podívala ve směru, odkud se ozýval hlas.Odsunula jsem závěs u postele (sestry spaly ve společné ložnici a každé lůžko bylo za závěsem) a uviděla asi čtyřleté dítě oblečené do bílých šatů, které mi řeklo:“ Jdi do kapličky. Rychle vstaň a jdi do kapličky. Čeká tam na tebe Nejsvětější Panna.“ Dítě šlo přede mnou a všude, kudy jsme procházeli, se rozsvěcovalo. Nejvíc jsem byla překvapena na prahu kapličky:dveře se otevřely samy, dítě se jich dotklo jenom konečkem prstu.Všechna světla byla zapálena – připomínalo mi to Půlnoční. Matku Boží jsem neviděla. Dítě mě zavedlo do presbyteria, ke křeslu kněze. Po určité době mě upozornilo, že přichází Nejsvětější Panna. Slyšela jsem jakoby šustění hedvábných šatů. Nějaká žena seděla v křesle na stupních oltáře. Nejprve jsem pochybovala, zda to je Nejsvětější Panna, dítě mi však třikrát opakovalo:“ Hle, Svatá Panna!“ Hledíc na Svatou Pannu jsem byla jedním skokem u ní a padnouc na kolena na stupních oltář, složila jsem ruce na její kolena. Nejsem schopna popsat, co jsem v té chvíli cítila… Započal se rozhovor, při kterém Kateřina uslyšela o blížících se časech nového pronásledování, o revoluci, která bude v Paříži, jakož i o příslibu pomoci a milosti pro ty, kteří se budou modlit před oltářem v kostele. Kateřina o všem popovídala svému zpovědníkovi, ten však nechtěl o vidění, které měla mladá sestra, nic slyšet. O týden později vypukla v Paříži revoluce… V sobotu před první adventní nedělí 27. listopadu téhož roku v 17.30 hod. vidí Kateřina v tichu rozjímání v kapličce jakoby dva po sobě následující živé obrazy: Panna Marie nejdříve stojí na polokouli, na které je had. Symbol ženy, která šlape po hlavě hada, je známý všem věřícím. V Písmu svatém se objevuje dvakrát: v knize Genes is, když Bůh předpovídá nepřátelství mezi ženou a zlým duchem a potom v poslední knize Nového zákona, kdy předpovídá konečné vítězství Krista. Marie je jakoby klíčem k přemožení satana, proto se nám zjevuje, proto nás pozývá pod svůj plášť. Kateřina o tomto druhém zjevení píše: Matka Boží měla ruce pozvednuté a držela v nich malou zlatou zeměkouli, jakoby ji obětovala Bohu. Na kouli byl malý zlatý křížek… V okamžiku, kdy jsem se na ni podívala, Nejsvětější Panna sklopila zrak a podívala se na mě. Uslyšela jsem tato slova: „Tato zeměkoule představuje celý svět, hlavně Francii a každého člověka zvlášť.“ Takovýto obraz Panny Marie ve spojitosti se zázračnou medailkou nám není příliš známý. První socha, která zobrazuje toto vidění, byla zhotovena až v roce 1876 na naléhavou prosbu Kateřiny, krátce před její smrtí. Mnohem známější je to, co viděla Kateřina potom. Na prstech Svaté Panny najednou spatřila prsteny s drahocennými kameny, které vyzařovaly paprsky jeden krásnější než druhý. Kateřina uslyšela: „Je to symbol milostí, které šířím na ty osoby, které mě o ně prosí.“ Potom se kolem Svaté Panny vytvořil ovál se zlatým nápisem: “Bez hříchu počatá Panno Maria, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme.“ Je třeba si uvědomit, že dogma o neposkvrněném početí Panny Marie bylo vyhlášené až v roku 1854. V zápisech Kateřiny můžeme dále číst: „Zlatá koule zmizela v jasném světle, které přicházelo ze všech stran. Dlaně Svaté Panny se obrátily a ruce se pod tíhou bohatství obdržených milostí svěsily dolů. Tehdy mi hlas řekl: „Dej podle tohoto vzoru razit medailku. Všichni, kteří ji budou nosit, dostanou velké milosti. Milosti budou rozšířené na všechny, kteří ji budou nosit s vírou. V tomto okamžiku se mi zdálo, že se začal obraz obracet a uviděla jsem druhou stranu medailky: velké M, z kterého vycházel kříž. Pod písmenem byla dvě srdce, Ježíše a Marie – jedno s trnovou korunou a druhé probodnuté mečem. Později, když Kateřina přemýšlela při meditaci, jaký je třeba dát nápis na druhou stranu medailky, uslyšela hlas, který jí řekl: “Písmeno M a dvě srdce hovoří dost.“ V prosinci r. 1830, během třetího zjevení, v pozadí nad svatostánkem potvrdila Panna Marie poslání svěřené sestře 27. února. Zpovědník sestry Kateřiny, páter Aladel, kterému opět o zjevení řekla, nechtěl nic podniknout pro to, aby se daly razit medailky. Nicméně přesvědčený o pravdivosti své kajícnice se obrátil na pařížského arcibiskupa de Quélen s prosbou o povolení razit a rozšiřovat medailky podle zjevení, které Kateřina měla. V roce 1830 se tedy dávají razit první medailky. Po uzdraveních a obráceních, které provázely její šíření, nazval pařížský lid tuto medailku zázračnou. Kateřina ze slov Matky Boží usoudila, že má dát světu medailku, ona sama však má zůstat neznámou. O jejím tajemství věděl pouze jeden člověk – její zpovědník. Kateřina se jakoby ztratila ve všednosti každodenního života. Navenek se nijak nelišila od ostatních spolusester. Přesto se některé z nich začaly domnívat, že právě ona měla zjevení zázračné medailky. Kateřina však vždy dokázala od sebe odvrátit pozornost. Své mlčení ohledně zjevení přerušila až půl roku před smrtí roku 1876. Do té doby byla totiž zhotovena pouze socha vyjadřující druhou část zjevení z 27. listopadu 1830 – Panna Marie s rukama spuštěnýma směrem k zemi, z jejich rukou vycházejí paprsky. Kateřina byla přesvědčena, že má povinnost dát zhotovit sochu, která přiblíží i první část tohoto zjevení. Obávala se, že se po své smrti představí Panně Marii, aniž by úplně splnila své poslání. Kateřina zemřela 31. prosince 1876. V roce 1933 ji Pius XI. prohlásil za blahoslavenou a v roce 1947 ji Pius XII. svatořečil. Její tělo je dodnes neporušené a uložené pod oltářem, na místě, kde se jí zjevila Panna Marie. Nad oltářem je socha, která byla zhotovena podle první části zjevení (viz na obálce tohoto čísla časopisu). Papež Lev XIII. stanovil v roce 1894 svátek Panny Marie zázračné medailky na 27. listopad. Kateřina Labouré dostala znamení s výslovnou žádostí : dát razit medailky s vyobrazením Neposkvrněné, kterou viděla. K tomu Panna Marie připojila přání, aby lidé nosili a šířili tuto medailku, neboť jejím prostřednictvím k nám přichází Bůh, aby nám daroval svůj pokoj a radost. Marie nám v medailce zanechává znamení své přítomnosti, úzce spojené s Ježíšovou přítomností: „Jsem s vámi po všechny dny až do skončení světa“ (Mt 28, 20). Nestačí tedy medailku pouze nosit, máme důležitou úlohu plnit její poselství.

Comments

comments