„Proč se postíme, a nevšímáš si toho? Pokořujeme se, a nebereš to na vědomí.“ (Iz 58,3)

Takhle volal izraelský lid, který velmi důkladně zachovával předepsaný půst. Svým půstem si nárokoval jistá práva, i když kajícím skutkům chyběl duch opravdové nábožnosti. Bůh jim nato odpovídá: „

Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Nepostíte se tak, aby bylo slyšet váš hlas na výšině. Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení?“ (Iz 58,4-5)

Když pokání nepřivádí člověka k vnitřnímu úsilí odstranit hřích a cvičit se v ctnosti, nemůže se líbit bohu. Bůh chce, abychom mu sloužili se srdcem poníženým, čistým a upřímným. Ano, sobectví vede člověka k tomu, že se staví jakoby do středu vesmíru. Tímto šlape po právech druhých a tím se proviňuje proti zákonu bratrské lásky.

„Když ty se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. (Mt 6,17-18)

Apoštol a evangelista Matouš zapsal tato Ježíšova slova. Povolání k pokání v něm přineslo bohaté ovoce. Obrátil se od základu a proměnil se z celníka na apoštola. Pokání svým prvotním významem znamená a vyžaduje změnu života. Od hříchu k ctnosti, od průměrnosti k horlivosti a od horlivosti ke svatosti. Nástroje k této změně jsou almužna, půst a modlitba.

Modlitbou se sbližujeme s Bohem. Je příležitostí přezkoumat a probrat s Pánem vše důležité z našeho života. Modlitba je ale též projevem naší lásky k bližním, modlíme-li se za druhé, za známé i neznámé, za lidi, kterým tato služba může prospět.

Postem zdaleka není myšleno jen odepření si jídla. Půst je zřeknutí se čehokoliv, co je v našem životě postradatelné, zbytečné nebo překážející, co nás spoutává. Skrze něj dáváme ve svém životě větší prostor Bohu a máme možnost více poznat sami sebe…

Almužnou, činěním dobra – tím, čeho se postem vzdáme, můžeme obohatit toho, kdo to potřebuje. Almužna může znamenat: dávat sebe, svůj čas, zájem, trpělivost, hmotné prostředky všem těm, kteří to potřebují. Počínaje vlastními dětmi, životními partnery, rodiči, až po lidi osamělé, nešťastné, trpící, únavené… Zřeknutím se něčeho ve prospěch bližních realizujeme základní přikázání lásky a ztotožňujeme se s Kristem.

Hodně odvahy, síly a vytrvalosti i do této postní doby přeje

P. Lubomír

Comments

comments