Hledat druhého a stát při něm

Před mnoha lety jsem objevil v jednom starém opotřebovaném breviáři lístek, který napsal vlastnoručně ten, kdo se z něj modlíval. Stála tam tato slova: „Z mého boku teče krev. Srdce se probouzí, když je zasaženo bolestí. Došlo k proměně, jsem knězem. Napsáno ve třicátém roce mého kněžství.“ Snad je přípustná otázka, jak je možné napsat po třiceti letech kněžství v hodině, kdy se pisatel cítil být tváří tvář Bohu, tato slova: „Došlo k proměně, jsem knězem.“ Nestalo se tak už v hodině, kdy na tohoto kandidáta kněžství vložil ruce biskup? Jistě a správně, ale pro kněze zůstává celoživotním úkolem obětovat celou svou existenci kněžskému poslání. Člověk přitom může zestárnout a stále se ještě učit. To platí nejen pro kněze, ale pro křesťana vůbec. Navštívení Panny Marie je jakoby stále platným vzorem pro to, co to vlastně znamená snažit se být křesťanem.

Stát při druhém – pomoci druhému

Duch svatý zastíní Marii v jejím nazaretském domě a ona pak otevře dveře a jde přes hory ke své tetě Alžbětě, aby ji v těžké hodince přispěla svou pomocí. Křesťanská existence je existencí duchovní. Každý křesťan je vlastně duchovním. Duch svatý svým bytím je tu vždy jako pomocník. Křest je především jakýmsi vyhlášením pomoci ze strany Boží vůči pokřtěnému. Když zahradník zasadí stromeček, nenechá ho stát samotný. Prudká vichřice by jím mohla pořádně otřást tak, že by přišel nejen o listy, ale mohl by se i vyvrátit. Zahradník proto vedle stromku zarazí podpěrný kůl. Tak mu dá oporu, a bude-li k ní přivázán, může vydržet. Když člověk zestárne a už se příliš dobře neudrží na nohou, dáme mu do ruky oporu, hůl, která ho podpírá a jistí. Takovou pomoc zasadil Bůh církvi v kříži Kristově. Připoutána ke kříži, bude církev trvat v budoucnosti stejně jako v minulosti, kdy přestála velká nebezpečí. To nejneutěšenejší slovo zaznamenané v Novém zákoně vyslovil onen po třicet osm let nemocný člověk, který ležel v podloubí u Ovčí brány zvané Bethzatha: „Nemám nikoho, kdo by mě snesl do rybníka, když se voda rozvíří“ (Jan 5,7). Maria nenechá Alžbětu samotnou. Stojí při ní. To, že jeden při druhém stojíme, by mělo být znamením naší příslušnosti ke Kristu. Církev je tedy Boží úmluva s lidmi a lidí navzájem. Jakmile je Maria neplněna Duchem svatým, stává se přímluvkyní, to je pomocnicí v životě. Právě to pohané viděli jako významnou novotu v prvokřesťanských obcích, když o nich říkali: „Hleďte, jak se milují.“

Dárce života

Když Maria, naplněna Duchem svatým, vstoupila do Alžbětina domu, začne se pod srdcem této staré ženy radostí hýbat její dosud nenarozené dítě. Boží Duch je dárcem života. Kde vane, tam není žádné nenarozené dítě odmítnuto, žádný stárnoucí život není odsunut stranou. První nalezince a první porodnice byly umístěny v chrámech. Jsou skoro tak staré jako první křesťanské obce. Říkalo se jim „Domy Navštívení“. Totéž platí o starobincích. Skoro všude se jim říkalo „Nemocnice svatého Ducha“. Církev je vždycky spojencem milosrdných a odpůrcem všech nemilosrdných. Když dnes navštíví nastávající matku její přítelkyně, má její nenarozené dít/e dost důvodů k tomu, aby v matčině těle poskočilo ne radostí, ale strachem. Není daleko rada, aby si nenechala své životní plány narušit počínajícím životem. Nenarozené dítě dát pryč, potrat! Duch svatý je dárcem života. Kde je jím člověk prodchnut, tam je vždycky důvod k radosti ze života. Z navštívení Panny Marie u Alžběty vyplývá pro křesťana tento imperativ: vyhledat bližního. Ztracenci jakéhokoli druhu nejsou ztracení, jestliže jsou lidé, kteří je vyhledávají. Nenarozený a zestárlý život mají důvod k radosti, jestliže k nim přichází někdo Kristem poslaný, aby jim posloužil.

Zpívající ústa

Sotva vstoupí Panna Maria do Alžbětina domu, začne tato stará žena zpívat. Je to první mariánská antifona, která v církvi zazní: „Blahoslavená, která jsi uvěřila.“ Maria se přidá k tomuto Alžbětinu chvalozpěvu, když odpovídá svým Magnificat, nejkrásnější mariánskou písní našich zpěvníků. O něco později začne zpívat i Zachariáš, který pro svou nevíru oněměl. Je to takzvaný Benedictus, který také tak často zpíváme: „Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, neboť navštívil a vykoupil svůj lid!“ (Lk 1,68). Je to Duch Boží, který „rozvazuje jazyky“. Není to žádný němý duch, ale duch řeči a chvály Boží. Každému křesťanu je uloženo mluvit před tváří Boží. Kdo zůstává při Boží chvále němý, ztratil Božího ducha. Tím, že se Syn Boží stal člověkem, byl do naší ubohé země přenesen neustálý rozhovor mezi Otcem a Synem. Od Kristovy smrti a jeho vzkříšení náleží k nejcennějšímu dědictví, které Pán své církvi zanechal, vést dále tento neustálý rozhovor mezi Otcem a Synem. Uctívání Boha a chvála Boží jsou podstatnými úkoly křesťana. Zbavují ho takových břemen, jako je prospěchářství a snaha o vyšší výkon. I křesťan, který už nemůže pracovat, může plnit své křesťanské poslání, a možná teprve tehdy v tom vlastním slova smyslu, když se „stále jen“ modlí.

Z knihy Joachim Meisner: Úvahy o Panně Marii (Karmelit. nakl., r. 2006)

Comments

comments