Dát se nést a vést Bohem

K člověku už patří, že je obtížen všemi možnými břemeny, která mu přináší život. Proto je jeho osud často tragický.

Nesena

Co nám Marii činí tak blízkou, je její povolání k tomu, že nesla: “Kterého jsi, Panno, k Alžbětě přinesla.” (V češtině tomu odpovídá: “S kterým jsi, Panno, Alžbětu navštívila.”) Ona nese toho, kdo ji sám nese, vlatně toho, kterým se sama nechá nest. Dívka Páně se stává tou, která Pána přináší, nese. Je to jedno z jejích nejkrásnějších pojmenování, být “nosičkou Pána” – Christoforou. Nechává se nést poselstvím anděla, posláním od Otce, který ji posílá k Alžbětě, do Betléma, do Egypta, Nazareta, Kány, Jeruzaléma a na Golgotu, až nakonec vzhůru, do nebe: „Který tě, Panno, na nebe vzal.“ Protože se nechává nést, je pro ni únosné všechno, co jí Bůh dává nést: na začátku nedůvěra ze strany sv. Josefa, služba u Alžběty, kříž chudoby prožívaný v Betlémě, kříž útěku do Egypta a konečně kříž Golgoty.

Vedena

Přijetí postoje Matky není ničím jiným než vstoupením do postoje jejího Syna. Každé dítě začíná svůj život tím, že se nechá nosit. Pozemská matka nosí po devět měsíců pod srdcem své dítě. Právě toto Mariino dítě nikdy zcela neodroste dětství, i když už doroste. Nechá se totiž stále nést a vést vůlí Otcovou, a to i jako dospělý. Z toho důvodu říká Ježíš: „Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království“ (Mt 18,3). Dosáhnout nebeského království, aniž bych se nechal vést a nést Boží vůlí, není možné. Oněch devět měsíců pod matčiným srdcem je jakýmsi noviciátem, v němž si má člověk tělesným způsobem nacvičit, jak se nechat nést vůlí nebeského Otce. Zde se nechává nosit jako dítě svou matkou. Jeden z prvních nácviků spočívá v tom, co musí každý křesťan neustále umět – ochotně se nechat vést i tam, kam se mu nechce. Ježíš se jako dospělý nechá vést Duchem svatým tam, kam se jeho lidské tělesnosti nechce, například na poušť, do pokušení, na Olivovou horu a na kříž. Toto nošení a vodění sem a tam je dovršeno v eucharistii, v níž se Syn vydává do rukou církve, aby se tak nechal donést k unaveným a vyčerpaným, ale také k nehodný a zatvrzelým. Právě proto se pak stává schopným nést břemeno celého světa: „Který pro nás těžký kříž nesl“. Marii je tato služba nosiče určena proto, že si je vědoma toho, že je nesena tím, kterého sama smí nosit. Církev říká: „ Bůh, kterého celý svět nepojme, se uzavřel jako dítě do klína ženy.“

Je to jeden z křesťanských paradoxů: jsme neseni tím, kterého máme my sami nést. On nás objal svýma rukama, které nás nesou, to se dá prokázat. V poučení o křtu se říká: Kristus tě přinesl do rukou svého Otce. Nenazýváme se jenom Boží děti, ale my jimi jsme, a to i jako dospělí. Poučení k prvnímu svatému přijímaní dokládá, že je to Kristus, který nás s našimi břemeny nese od neděle k neděli, od jednoho týdne k druhému. On přichází pod naši střechu a nese spolu s námi vše, co se pod ní i nad ní odehrává. V poučení k biřmování je nakonec ukázáno, že Duch Boží nás pudí a vede možná i tam, kam my nechceme, do nemoci nebo do jiných strastí. My ale můžeme být přesvědčeni, že Pán chce být od nás nesen právě tam, neboť v tom, co nám je uloženo, neseme samého Pána.

Z knihy Joachim Meisner: Úvahy o Panně Marii (Karmelit. nakl., r. 2006)

Comments

comments