sestra Romana

Tato otázka mě vede k hlubšímu zamyšlení se… Můj vztah k Panně Marii měl, jistě jako u každého z Vás, určitý vývoj. V mém dětství měla Panna Maria celkem přirozeně hezké místo, protože jsem si Ji dokázala srovnat s mojí maminkou, která mi projevovala, jak mě má ráda. V dospívání jsem Pannu Marii ve svém životě trochu odsunula. Jako bych Ji moc nepotřebovala. Až později… když jsem prožívala těžší chvíle, jsem se zase k Panně Marii vrátila. Přivedla mě k Ní moje švagrová Jana, která byla v Mariánské družině a měla zkušenosti, jak jí Panna Maria pomáhá a jak je vhodné zasvětit se Jí. Začala jsem tedy chodit na schůzky Mariánské mládeže do Pelhřimova. Setkání a život s Pannou Marií mě opravdu naplňoval a viděla jsem v tom smysl. Po času formace jsem do Mariánské družiny vstoupila. Bylo to na Sv. Hoře na závěr duch. cvičení, které měl pro Mariánskou družinu P. Josef Břicháček. Jezdívala jsem i za sestrou Margitou a Vojtěchou. Časem jsem Mariánskou družinu v Pelhřimově měla na starosti.

A jak je to s Pannou Marií v mém životě teď, když jsem sestrou vincentkou? Asi bych lhala, kdybych řekla, že byla Panna Maria velmi důležitou osobou po celou dobu. Cítila jsem nějakou dobu dokonce „krizi“ ve vztahu k Panně Marii. Mělo to ale svůj smysl. Teď je pro mě Matka Boží opravdovou Maminkou, které se svěřuji, které odevzdávám prosby těch, kteří prosí o modlitbu. Zároveň tím, že mám v současné době na starosti Sdružení mariánské mládeže v ČR, vnímám v Panně Marii velkou oporu a vztah dítěte a Matky. Jsem v Jejích službách a ráda bych Jí naslouchala a dělala to, co si Ona přeje.

Comments

comments