Vydalo Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří v edici Malý duchovní život

Jaká jsou kritéria pro pozitivní, láskyplný a kreativní způsob života a jak takového života dosáhnout? Při hledání odpovědi na tuto otázku vychází Josef Maureder ze spirituality sv. Ignáce z Loyoly, vede čtenáře k úsilí o hlubší sebepoznání, a zejména ke správnému využívání duchovních a duševních sil.

1. Na cestě lidského dozrávání jde o to, stávat se stále více tím, čím jsem: člověkem.

2. Modelem skutečně zralého člověka je Ježíš Kristus.

3. Skutečně zralí lidé uznávají své hranice a omyly, dokážou korigovat své názory, nemají na vše odpověď. Přemýšlejí, studují, naslouchají.

4. Člověk by se měl stále ohlížet a snažit se vycítit, co mu chtěl Bůh říci a jak s tím má dále naložit.

5. Člověk se zdravým pocitem vlastní hodnoty je pro své okolí skutečným přínosem. Je jednoduše tím, kým je, a koná to, co je jeho cestou, aniž by se musel umenšovat či naopak vyvyšovat.

6. Jen ten, kdo přijal sám sebe, přeje bez obav i druhým, přijímá je, miluje a odevzdává se jim.

7. Oblečení má být vhodnou součástí naší komunikace s okolím, ne odpudivou sebeprezentací.

8. Zdravá má být nejen duše; neboť když duše sídlí ve zdravém těle, je celý člověk zdravější a schopnější větší služby Bohu.

9. Člověk je stvořen tak, že se stává sám sebou teprve skrze vztahy k okolí, k ostatním lidem.

10. Jestliže chápeme druhého jako dar, a ne jako ohrožení, může růst dialog, vztah a společenství.

11. Ve zralém vztahu dokáže žít jen ten, kdo má dobrý vztah sám k sobě a dobře zná své zvláštnosti a slabiny.

12. Pozdrav je prvním mostem k okolí, podaná ruka je začátkem dobré vůle.

13. Zralý vztah může vzniknout, jestliže se člověk přestane stavět do centra světa.

14. Přerůst sám sebe láskou je nutné pro život otevřený vůči druhým. Láska – pokud je to skutečná láska – nesmí hledat jen vlastí prospěch.

15. Láska k druhým začíná pravou láskou k sobě. K osvobozujícímu charakteru lásky však patří, že uznávám druhého jako rovnocenného partnera – ani k němu nevzhlížím, ani jím neopovrhuji.

16. Schopnost milovat může rozvíjet jen ten, kdo je připraven i něco si odřeknout a trpět.

17. Kdo se chce vyhnout jakékoliv újmě i nebezpečí zranění, nemůže navázat žádné vztahy, a už vůbec ne přátelství či lásku.

18. Práce znamená více než pouhé zaměstnání, neboť svou prací zanechávám osobní stopu v tomto světě.

19. Aby se práce neobrátila proti člověku a nestala se mu kletbou, je třeba vždy najít rovnováhu mezi povinnostmi a odpočinkem.

20. Ve své – vždy ohraničené – svobodě máme sami zodpovědnost za to, kam rosteme.

21. Ke křesťanské zralosti patří smysl pro spravedlnost, aby se každému dostalo, co mu náleží.

22. Humor je projevem vyzrálého a zároveň pokorného člověka. Nezapomněl na pozemskost, nebere sebe a svůj svět jako střed vesmíru a dokáže si tedy ze sebe dělat legraci.

23. Věřící člověk má všechny důvody k veselému, humornému a radostnému životu, vždyť jeho existence je nesena Boží rukou.

24. Kdo je veselý, staví se k životu pozitivně; to neznamená, že by přehlížel jeho stinné stránky, ale vyhlíží světlo. Kdo se raduje ze světa, přírody, věcí, zážitků, lidí, umí žít intenzivně a život si vychutnává, aniž by přitom na něčem lpěl.

25. Kdo se umí z něčeho těšit, je i sám potěšením pro druhé.

26. Cesta k Bohu vede skrze člověka a Boží blízkost nás vede k člověku.

27. Ježíš lidi napřimuje slovem i skutkem, uzdravuje je, dává jim důstojnost a budoucnost.

28. Kde bydlí Bůh? Bůh bydlí tam, kam ho člověk pustí.

29. Vyzrálý člověk je prostý, zkrátka takový, jaký je. Chce být otevřený, chce se učit, chce být k dispozici druhým a užitečný pro tento svět.

30. Modlitba se stává setkáním V modlitbě nachází místo člověk se vším, co k němu patří.

Myšlenky byly sestaveny na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži
ve spolupráci s Pastoračním domem Velehrad v Itálii.

Comments

comments